Jako naschvál chodí ráno, kdy lidé jezdí do práce a stavují se v obchodech pro snídani, svačinu, nebo oběd. Ti pracující nemohou počkat a přijít později. Senior ano, tak proč to neudělá a omezuje výdělečně činné obyvatelstvo?
Potkat v obchodě seniora, který vyloženě zdržuje, je opravdové zlo. Zvlášť, když člověk spěchá a jde jenom pro několik málo věcí. Najednou se nákup, který by trval pár desítek vteřin, prodlouží na nekonečné minuty. Přitom by stačilo, aby někteří lidé při svých nákupech trochu uvažovali.
Mám to s časem vždycky nahnuté. Hodiny ráno běží jak splašené a já jsem rád, když se vůbec nějak dostanu do práce načas. No a k tomu patří i ranní honička do obchodu pro nějakou tu rychlou snídani. Rozhodně to není ideální, ale aspoň ušetřím pár minut tím, že to snídám cestou.
Ale co mě v tomhle ranním shonu opravdu dostává, jsou ty davy důchodců v obchodech hned po ránu. Sotva zaměstnanci otočí klíčem v zámku, příval starších lidí se valí dovnitř. Všude se motají, berou to tam jako výlet, popovídání, zpestření dne a ne jako rychlý nákup. A já přitom jen chci skočit pro housku a utéct.
Rozumím, že každý má svůj životní rytmus, ale přijde mi, že by si ti, co už nemusí do práce, mohli vybrat trochu jinou dobu na nakupování. Proč nepůjdou třeba dopoledne, třeba po deváté, až odpluje první vlna pracujících zákazníků? Jednou jsem už to nervové napětí nezvládl.
Stál jsem v dlouhé frontě, oči jsem upíral na hodiny a srdce mi tlouklo jako o závod. Přede mnou starší paní pomalu vybírala drobné a pětikoruny na rohlíky a mlčky jsem si přál, aby se posunula rychleji. Najednou se vedle mě rozvinula diskuse o tom, kdo kdy a jak si má nákupy zařídit. Slovo dalo slovo, a než jsem se nadál, už jsem mluvil otevřeně.
„Promiňte,“ ozval jsem se k pánovi ve frontě, co se rozchechtal nad vtipem s prodavačkou, zatímco my ostatní stáli frontu a chtěli, aby se zase o kousek posunula. „Myslím, že by pro všechny bylo lepší, kdybyste přišli nakoupit, až to tu nebude tak přeplněné. Celý den sedíte doma, běžte nakoupit později a nezdržujte nás pracující.“
Důchodce se na mě podíval, něco si zamumlal a dál mě, ale i všechny ostatní ignoroval. Buď nechápal, že jemu na rozdíl od nás nic neuteče, nebo mu to bylo prostě jedno. Já chápu, že každý si chce nakoupit, ale proč tam nejdou v rozumnější dobu? Však i pro ně to bude lepší, klidnější, méně stresující. Hlavně ale, ať nechodí odpoledne, kdy se my pracující ze zaměstnání vracíme.
Zdroj: Autorský text, emailový příspěvek
