„Zpoždění není můj problém. Podle jízdního řádu je moje jízdenka platná,“ odpálkoval jsem revizora

Nebudu platit pokutu za to, že má autobus zpoždění. Pokud by jel na čas, jízdenka je stále platná, s dostatečnou časovou rezervou. Těžko může běžný člověk počítat s tím, co se na cestě stane. A také nebude po celou jízdu hlídat čas a přepočítávat, jestli mu to časově vychází.

Města jako Praha mají tu výhodu, že když se v nich pohybuješ, nemusíš vlastnit auto. Je tam spousta tramvají, autobusů, trolejbusů a metro – prostě MHD, které tě kamkoliv dostane, někdy dokonce rychleji, než kdyby ses plácal v dopravní špičce autem. Takže já když jsem tam byl naposledy na návštěvě, jsem se rozhodl přesně pro tohle.

Podívám se na mobilu, jak a kudy se dostanu tam, kam potřebuju. Autobus měl jet zhruba dvacet minut, jenom přes pár zastávek a budu v cíli. Koupím si tedy přes SMS tu půlhodinovou jízdenku, tu levnější. Všechno je fajn, jízdenka přišla akorát, když autobus přijíždí, nastoupím, sednu si, dívám se z okna, poslouchám hudbu a vlastně ani nevnímám čas.

Mohlo by vás zajímat:  Moderní vozy nabízí větší bezpečnost, ale také kratší životnost

Až do chvíle, kdy autobus zabrzdí a já koukám, že jsme se dostali do nějakého mega dopravního kolapsu. Před námi bylo snad sto aut a já jsem si uvědomil, že tohle nebude tak hladké, jak jsem si myslel. Kolem se plazila auta, řidiči troubili, jak to ve velkém městě chodí. Naše dvacetiminutová jízda se pomalu, ale jistě blížila k tomu půlhodinovému limitu a já se začal nervovat.

No a jak to tak bývá, když už bylo těch třicet minut skoro na vteřinu u konce, vstoupí revizor a jde hledat černé pasažéry. A pomalu se blíží přímo ke mně. „Jízdenku prosím,“ řekne. Já mu ukážu tu SMS, co mi přišla, a on na mě hned, že už není platná. „To nemyslíte vážně, že?“ oponuji. „Autobus má jet 20 minut a jste to vy, kdo jedete pozdě, ne já, kdo byl líný koupit si delší jízdenku.“

Mohlo by vás zajímat:  Policii v civilním voze prozradí typické chování a podezřelý styl jízdy

Revizor byl asi zvyklý na všechno, ale na tohle ne. Překvapeně na mě zíral, ale zatímco se snažil něco říct, autobus dorazil do cíle, dveře se otevřely a já jsem využil momentu překvapení, vystoupil a šel si svou cestou. Neměl jsem chuť se hádat nebo řešit nějaké pokuty za zpoždění, které jsem opravdu nezavinil.

Revizor nejspíš pochopil, že tohle je boj, který by byl na dlouhé lokte. Za mnou nešel a já jsem prostě pokračoval v cestě pěšky bez toho, abych se otočil. Trochu mě to štvalo, že ze mě někdo dělá černého pasažéra, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem se nedal zbytečně oškubat. Od té doby si raději kupuju tu delší jízdenku, ať jsem v klidu. Není o tolik dražší a platí třikrát déle. Nikdy nevíš, co se může přihodit, zvlášť ve městě, které žije vlastním chaotickým rytmem.

Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek